Milé čtenářky (a možná i čtenáři)

Když píšu tyto řádky, cítím, jak se moje srdce rozpíná do všech stran, a láska, která z něj vychází, je nekonečná a patří všem. Je to pocit, kdy má duše tančí, když předávám písmenka dál – a já nevím přesně, odkud se to bere, jen vím, že je to hluboko uvnitř.
Píšu ráda už od dětství…
A dnes píšu z jedné potřeby: sdílet zkušenosti, které mi život dal, a pomoci ostatním, aby jejich cesta byla snazší a naplněnější.

Nejvíc, co jsem se naučila, je tohle: čas, který máme, je ten nejcennější dar.
Na prahu mezi životem a smrtí nikdo o svých citech nepochybuje.
Tam je vše jasné.
Najednou víme, co bychom udělali, mít ještě chvilku.
Uvědomíme si, jak jsme svůj život promarnili nedůležitými věcmi.
Že to, co si odnášíme s sebou, jsou jen zážitky, pocity a city.

Jsou chvíle, kdy se všechno, co považujeme za důležité, rozplyne a zůstane jen to, co opravdu má váhu. Říkáme si, že své sny začneme plnit až… až bude vhodnější doba, až budeme mít víc času, až děti vyrostou. Ale co když to "až" nikdy nepřijde? Uvědomujeme si hodnotu času, který každý máme?
Napadlo vás někdy, jak je čas vzácný?
Protože náš čas je omezený!
A proto se na to začněme dívat jinýma očima.
Když nám někdo věnuje svůj čas – a my jemu – věnuje nám kousek svého života. Čas, který mu postupně ubývá.
Važme si toho. Protože nikdo ho jemu ani nám nevrátí, je navždy pryč.

Proto neplýtvejme svým časem nadarmo ani časem ostatních.
Nečekejme na vhodný čas.
Ten možná nikdy nepřijde.
Začněme právě teď – věnovat čas tomu, co nás naplňuje, být s lidmi, které milujeme, a žít tak, abychom se jednou mohli ohlédnout a říct: "Byl to skvělý život a jsem za něj vděčná/ý."
Každý okamžik, který věnujeme sobě nebo druhým, je dar.
Važme si ho a se stejnou hodnotou s ním nakládejme.
"Nechte své srdce a touhy vás vést a objevujte krásu každého okamžiku, než propluje mezi prsty."

S láskou
Vlaďul