Návrat ke světlu

Nebyl to křik ani vzpoura.
Bylo to zoufalé volání, které nikdo nechtěl slyšet.
Slova, která už byla dávno vyslovena – a která už nechtěl, abych opakovala.
Nebyla to bouře, co zničila všechno.
Byla to ignorace. Ticho.
A pak jednoho dne přišlo tiché "dost".
Nádech.
A krok.
Ne od něj — ale ke mně.

K sobě.

Zpočátku to bolelo.

Chyběl hlas, dotek, rutina.
Chyběla iluze, že tam, kde bylo málo, jednou bude víc.
Ale jednoho rána,
když jsem se podívala do zrcadla,
už jsem neviděla zlomenou ženu.
Viděla jsem tu, která znovu dýchá.
Plnou síly.
A hlavně — plnou lásky k sobě.
Oči, které dřív zhasly, se teď znovu rozsvítily.
Ne kvůli někomu.
Ale kvůli pravdě.
Kvůli svobodě.

A svět si toho všiml.

"Vy jste úplně jiná," řekli.

Ale ne — já jsem byla pořád tou samou.
Jen už ne schovanou pod tichým trápením.

A tak jdu dál. Pomalu. Klidně.

V očích světlo. V srdci prostor.
A s vědomím, že až přijde další láska,
bude to láska, která nezkresluje, ale osvětluje.
Až příště řeknu "miláčku"…
bude to muži,
který bude hrdý, že právě tak mu říkám.

Tento text není o konci vztahu,

ale o začátku vztahu se sebou.

Pokud jsi někdy měla pocit, že tě nikdo neslyší –

možná právě teď je čas, kdy začít naslouchat sobě.