Samota

Samota – cítíš to taky?

Zažila jsi někdy pocit, kdy se kolem tebe zdálo, že všichni jsou někde pryč, jen ty jsi zůstala? Kdy ti ticho ve tvém domě znělo jako ozvěna v prázdnotě? Věřím, že většina z vás odpoví "ano". I já jsem to zažila. A i když se to může zdát jako něco pomíjivého, ten pocit může zůstat. A co víc, může se z něj stát něco, co s námi zůstane, pokud s tím nezačneme pracovat.

Pamatuji si ten pocit samoty z dětství. Byla jsem doma, sama. Moje starší sestra se starala sama o sebe a utíkala ven s kamarádkami. Maminka pracovala dlouhé hodiny, tatínek trávil večery v hospodě. A já? Já jsem čekala. Čekala jsem, že se něco změní, že přijde někdo, kdo mě obejme, kdo mi ukáže, že tu pro mě někdo je.

Když se rodiče rozvedli a my se přestěhovaly na vesnici, měla jsem jen deset let. Představte si to – přestěhovat se úplně někam jinam, bez varování, bez rozloučení s kamarády… Nový začátek, nový domov, ale i nový druh samoty. Měla jsem jen jednu kamarádku, která ale nikdy nemohla ven. A tak jsem opět byla sama. Myslela jsem si, že když jednou potkám někoho, kdo mě bude milovat, vše se změní. A tak jsem se v 18 letech zamilovala a provdala. Stěhovala jsem se za ním do jiného města, myslela jsem si, že to přinese změnu, že přestanu cítit tu samotu.

Bylo to krásné, že jsme byli spolu, že jsme měli jeden druhého. Ale i tam – ve městě, kde jsem nikoho neznala, kde jsem byla daleko od domova – jsem byla znovu sama. Byla jsem s ním, ale zároveň jsem byla ve svém vnitřním světě osamělá. A ta samota byla pořád stejná, stále se vracela v podobných vzorcích.

Po rozvodu, který přišel po 15 letech manželství, jsem opět začala znovu. Opět jsem se odstěhovala do jiného města, do neznámého světa, kde jsem nikoho neznala. Ale až časem jsem pochopila jednu zásadní věc: před samotou jsem utíkala celý život. Ať už to bylo dětství, nebo manželství, vždy jsem se snažila utéct. Ale... samota nikdy neodejde, pokud jí nečelíme.

Samota není tvůj nepřítel.

Když se na to podíváme, samota, i když může být bolestná, je něco, co nás učí. Možná nám ukazuje, že to, co hledáme, není venku, ale uvnitř nás. Když jsme malí, potřebujeme lásku a podporu našich rodičů, ale i my, jako dospělé ženy, musíme být schopné najít v sobě to, co nám dává sílu a lásku.

Samota nás vede k tomu, abychom se zastavily, ztišily a začaly být v kontaktu se sebou samými. A to je dar. Můžeme objevovat, co máme v sobě – všechny naše touhy, naše křehkosti, naše síly, naše zranitelnosti. Samota nám dává prostor, abychom si to všechno dovolily vidět, přiznat si to a začít se mít rády.

Jsi láska.

V momentě, kdy se přestaneš bát té tiché samoty, najdeš v sobě zdroj lásky, který tě naplní. Když začneme milovat samy sebe, otevře se nám prostor pro opravdovou lásku k druhým. Láska není něco, co přichází zvnějšku – je to něco, co musíme objevit uvnitř sebe. A když to najdeme, když napustíme naše srdce láskou a přijetím, teprve tehdy můžeme lásku rozdávat.

Je to jako s džbánem vody. Pokud je prázdný, nemůžeme nikomu nabídnout ani kapku. Nejdřív se musíme napustit, musíme napustit naše srdce láskou, vděčností a porozuměním pro sebe. A teprve tehdy budeme schopné naplnit někoho jiného tím, co máme uvnitř. Pokud tedy nezačneme u sebe, nebude to možné.

Užij si tu samotu.

Ať už je tvoje samota důsledkem minulosti, zklamání, rozvodu, nebo čehokoli jiného, přestaň se jí bát. Zastav se. Ztiš se. Uvědom si krásu, kterou ti tato chvíle přináší. Užívej si ten čas, kdy můžeš být jen sama se sebou, kdy se můžeš podívat do svého nitra a začít se s ním smiřovat. Samota je možnost růstu.

Pamatuj: Jak může někdo jiný milovat tebe, když ty sama sebe nemiluješ? Jak můžeš být vděčná za lásku, kterou ti někdo nabízí, když nevíš, co je to milovat se celistvě, bez podmínek, taková, jaká jsi?

Samota není konec. Samota je začátek. Začátek cesty k sobě samé. A tam, v tomto tichu, v tomto prostoru pro sebe, teprve najdeš sílu, která tě provede každou další výzvou.

Být sama sebou je ta nejkrásnější láska, kterou můžeš nabídnout světu.