Výkřik duše

Výkřik duše aneb příběh jedné probuzené dívky, která žije ve mně dodnes.

Máš někdy pocit, že jen tak procházíš životem se zataženou čelistí? Jako bys byla neustále připravená na ránu – i když se kolem tebe vlastně nic neděje?

Jako když jdeš stavbou, podvědomě se přikrčíš, čekáš, odkud co spadne…
Ale realita je jiná.

Jsi v parku. Zpívají ptáci, větve se jemně hýbou ve větru, dýcháš čerstvý vzduch – a nic ti nehrozí.
Přesto je v tobě napětí. Sevření. Tlak.
A ty nevíš proč. Říkáš si: "Potřebuji si odpočinout, vypnout hlavu, být chvíli sama se sebou…"
A ono to opravdu pomůže.
Ale za čas je to zpátky.
To sevření. Ten tlak. Ta čelist. Já tohle znala moc dobře. Byla jsem v tom kruhu dlouho.
Až do dne, kdy se stalo něco nečekaného.
Po několika letech jsem se znovu potkala s mužem, se kterým mám dvě děti.

Bála jsem se, bylo tam tolik bolesti a zranění. Tolik nevyřčeného.

Často jsem přemýšlela, co bych mu řekla, když už jsem ta silná žena, která si nenechá ubližovat.

Čekala bych, že přijde lítost. Nebo vztek. Možná staré rány.

Ale nestalo se nic z toho.
Byl mi jedno. Já našla to, co mi chybělo. Ne v něm, ale v sobě.

Postavila jsem se svému strachu čelem.

Přišla radost.
A s ní se ve mně probudila ta dívka, která ho kdysi milovala.
Bez výčitek. Bez masek. Bez zranění.
Jen byla. Usmívala se. Dýchala. Zářila.

Najednou jsem necítila roky bolesti ani tíhu odpovědnosti. Cítila jsem tu holku v sobě.
Tu lehkou, svobodnou, milující. Tu, která byla dávno zapomenutá.
A tehdy jsem pochopila:
Byla tu celou dobu. Jen jsem ji zavřela v kleci.
Pod make-upem. Pod hezkým oblečením. Pod rolí silné ženy, která všechno zvládne.

A tak jsem si doma sedla. Zavřela oči.
A začala dýchat. Tiše. Pomalu.
Zůstala jsem sama se sebou. Bez rolí. Bez očekávání.
A pak jsem se jí zeptala:
"Kde jsi byla celý ty roky?"
A víš co? Ona odpověděla.
Ne slovy. Ale pocitem.
Obrazem. Připomněním.
Najednou jsem ji ucítila. Tu mladou holku.
Tu, která se smála. Která běhala bosá po louce.
Která milovala život, dřív, než začala milovat muže.
Byla tam. Pořád.
Jen čekala, až jí konečně dovolím mluvit.

A od té chvíle se ve mně něco změnilo. Začala jsem se pohybovat lehčeji.
Bez napětí. Bez sevřené čelisti.
Bez skloněné hlavy.
Každý krok byl najednou jako kdybych v duši poskakovala.
Jako ta malá holka, která jde do světa s aktovkou na zádech a smíchem v očích.
Uvnitř sebe se šibalsky usmívám.
V každé situaci cítím hravost – ne strach.
Neptám se "co se pokazí?", ale "co z toho bude za legraci?"
Vymýšlím si své malé lumpárny.
Plány, které mi dělají radost.
Věci, které nejsou pro výkon, ale pro potěšení.
Zase mě baví žít. A tvořit. A být viděná.

Také bys to chtěla zažít, ale nevíš jak? Ráda ti pomohu.
Společně můžeme tu dívku v tobě probudit.
Najít její jiskru, její sny, její smích.
Pomůžu ti znovu ji slyšet – a tím i sama sebe.
Protože stát se dívkou svého života… je návrat domů.

A ten domov, není v muži.

Není ve vztahu.

Není v make-upu.

Je v Tobě.

V té holce, která umí žít, smát se, zářit a být opravdová.

Ta holka se ve mně probudila a já už ji nechci ztratit.

Vlaďul - z ráje pro každou ženu.